EMOCE

Naše emoce jsou součástí našeho vnitřního JÁ, tak i našeho FYZICKÉHO TĚLA.

Dříve jsem věřila, že projevovat emoce je slabost a že je to špatné. Negativní emoce, ty jsem ukazovala ze všeho nejméně a ty jsem si téměř zakázala.

V hlavě byl dokonalý vzorec – KDO DÁVÁ NAJEVO SVÉ EMOCE, TEN JE SLABOCH.

Aniž bych si to uvědomovala, tak mi časem ztvrdl výraz ve tváři, mé jemné obličejové rysy byly pryč. Na venek jsem budila dojem nafoukané, tvrdé a nedostupné ženy. V tu dobu jsem si vůbec neuvědomovala, jak mi tento postoj škodí. To nejen na venek, ale především uvnitř.

Potlačit a zakázat si emoce, primárně ty negativní, byla ochrana proti bolesti, kterou jsem si nedovolila prožít.

Moc dobře jsem věděla, že síla mých emocí je tak silná, že bych pouhým pohledem, nebo myšlenkou mohla někomu hodně ublížit.

Při potlačovaní emocí a pocitů se pak může člověk stát nebezpečný jak pro sebe, tak i pro své okolí v tom, že je  může fyzicky napadnout i hůř…….

Co se uvnitř našeho těla děje, když emoce úplně potlačíme a uzavřeme je uvnitř? Ony nezmizí. Putují nám tělem z místa na místo a někde se usadí. Pomalu a jistě nám likvidují naše tělo, které jde po určité době z nemoci do nemoci.

UVOLŇOVAT EMOCE – UPOUŠTĚNÍ TLAKU

Potlačováním našich emocí v sobě vězníme i část naší ŽIVOTNÍ SÍLY.

Všechny ty roky, kdy jsme si nedovolili na plno prožít bolestivé emoce z rozchodů, rozvodů, různých hádek, křivd, úmrtí a spousty dalšího se nám uhnízdily v naší tělesné schránce a začaly ji destruovat.

CO DĚLAT, JAK SI POMOCI ??????

Jako úplně první je, dovolit si své emoce. Všechny naše emoce, pozitivní i ty bolestivé, jsou naše a patří neoddělitelně k nám. Přirozeným se nám má stát schopnost, dovolit si plakat, být naštvaní, pořádně si od plic zakřičet.

Současně si dovolit, být opečovávaní, nechat se hýčkat. Nebýt pouze těmi, kdo pečují.

DOVOLIT SI BÝT TÍM, KÝM SKUTEČNĚ JSME.

Pomaličku, nenásilně hezky krůček po krůčku si dovolit opět vše cítit, prožít v plné síle a procítit. Pro uvolnění a první pomoc jsou dobré třeba procházky přírodou, kde se můžeme plně propojit s matkou zemí. Příroda je úžasným léčebným prostředím. Stačí do ní jenom vkročit a začít se dívat kolem sebe. Je to dobrá kouzelnice. Po chvíli zjistíme, že bolest je menší, problémy už nejsou tak intenzivní, dech je v souladu s naším tělem. Jakoby se nám do těla vlévala nová síla, barvy jsou sytější. Začíná nám být krásně na těle i duši.

Dalším krokem na naší cestě ke znovu nalezení našeho celistvého bytí je pojmenovávat všechno pravými jmény. Opravdu není na místě si sami sobě cokoliv nalhávat a přikrášlovat fakta. Je-li v rohu místnosti v pavučině černá osminohá příšera, zůstane jí, i když o ní budeme tvrdit, že je bílou jemně vonící růží. Je hodně těžké začít být sami k sobě upřímnými, pokud jsme se většinu života dobrovolně obelhávali. Není důležité, proč jsme s touto berličkou začali. Podstatné je, si uvědomit, že ji používáme a připustit si, že ji nepotřebujeme. Tento krůček ze začátku bolí, ale je nutný pro posun k našemu dalšímu vývoji.

Dovolme si používat naši základní schopnost – prožívat v plném rozsahu naše emoce. Ony k nám přicházejí z konkrétního důvodu a popíráním danou skutečnost nevyřešíme. Pouze si do budoucna zaděláme na bolestivější prožitky.

S LÁSKOU VENDY