NOVÝ ZAČÁTEK

NOVÝ ZAČÁTEK

Naslouchat svému srdci 

Budu se rozhodovat pouze srdcem a ne hlavou. To bylo rozhodnutí, které vyšlo z těžké životní situace, kdy mě hlava dovedla jen do dalších těžkostí.  Hlava nás dovede pouze do situací a uliček, které nikam nevedou. Zprvu se zdá, že je vše v pořádku. Vždyť to tak má přeci být, všichni to říkají. Přeci to s námi myslí dobře. „Nevystupuj z řady, neodlišuj se“ , co si o tobě ostatní pomyslí? Nakonec nás tím vším přesvědčí, že je to vlastně všechno správně.

„Ale co já!“ Uvnitř ta malá holčička co měla své sny a měla ráda život. Najednou je v koutě a vše o čem snila, bledne v obrazech, už nemá sílu. Pláče a je nešťastná. Když ta malá holčička ve mně chřadla, já se neustále potýkala z nějakými nemoci. Trvalo několik let, než jsem pochopila odkud můj zdravotní stav pramenní.

Ta malá holčička ve mně chce zase žít, nebýt smutná, nešťastná a uplakaná. Chce zase zářit, smát se a být tou silnou a citlivou osůbkou co mají lidi okolo rádi….. Kde se vzala ta myšlenka, že mě nikdo nemá rád???? Mám manžela, tři úžasné děti poměrně velkou rodinu a přátele. Ten pocit pramenil ze mě samotné. To já se neměla ráda. Ubližovala jsem svému tělu tím, že jsem ho neposlouchala a silně přetěžovala. Mé tělo mi to vracelo v podobě nemocí, které byli postupně silnější a končily operacemi,  které se opakovaly a postupem času byly chronické.

To já sama zahnala v sobě tu malou holčičku do kouta. Bylo hodně těžké si uvědomit, že já sama jsem příčinou všech situací a nemocí co se mi dějí. Že si za svůj život nesu plnou odpovědnost. A má dosavadní otázka „ PROČ JÁ? „Měla smysluplnou a jedinou pravdivou odpověď.„ PROTOŽE TY!!!“

Začala jsem zase navštěvovat tu malou holčičku v sobě, povídala si sní a poslouchala její potřeby. Říkala mi –„ dělej zase věci, co tě baví a naplňují.“ Důležité je zase začít snít, vždyť sny se plní. Jen je potřeba jim pomoci a jít jim naproti. Skrčená v koutě a schovaná nic nedokážeš. Tam se můžeš jen krčit a bát se, bát se toho co přijde.

Co se stane, když vstaneme a půjdeme naproti svým snům a zariskujeme? Stane se to, že zjistíme, že nám proudí v žilách krev a žijeme, dýcháme, nebe je modré a ptáčci zpívají. Vítr nám rozčesává vlasy a sluníčko hřeje do tváře, kapky deště nás omývají. Najednou máme hlavu nahoru a sledujeme všechnu tu krásu, kterou jsme doposud neviděli. S hlavou dolu jsme ji ani vidět nemohli . O všechny tyhle krásné věci přicházíme, když jsme v koutě a bojíme se udělat krok do předu.

Jdi a udělej ten první krok, nekoukej na počasí. Nekoukej na to, že se bojíš, na to že se Ti nechce. Prostě to udělej.

Nemoc už Ti odchází, nepotřebuješ ji. Každým krokem, který uděláš, je Ti vzdálenější, až bude nakonec úplně pryč. Nahromaděný stres a negativní myšlenky, které jsem na sebe za celou tu dobu navalila, jsou už téměř pryč. Nadešel ten správný čas nechat to všechno odejít.

Čistím svou duši a své srdce, čistím celé tělo od jedů, už žádná clona. Není nic, co by se nedalo vyřešit. Vždy jsou dvě cesty.  První cestou je, podívat se do sebe a porozumět tomu co se nám děje. Druhá cesta je, dostat to vše na povrch a pracovat s tím. Není, to úplně lehké a je to i poměrně bolestný proces.

Obě cesty nás hodně naučí. To vše nás vede k sebepoznání a našim snům a cílům. Už jen tím, že se na tu cestu vydáme znamená, že jsme svým způsobem vítězi, protože „CESTA JE CÍL.„

To je začátek příběhu už mé nekončící cesty, a teď si užívám a přijímám do života vše, co mě potká. Nic není špatné, nebo zlé. Jde jen o úhel pohledu. Pokud mi do života vstoupí něco nepříjemného, tak to beru jako výzvu, kterou mám zdolat. Kdybychom šli jen po rovině, tak by to byla nakonec nuda, nemyslíte? Právě díky těm propadům, které nás doprovází životem, jsme silnější a učíme se. My si tvoříme vlastní realitu tím, jak žijeme, jak k sobě přistupujeme, jak přemýšlíme a jednáme. 

S láskou Vendy